V tomto obraze se Pavel Müller noří do samotné struktury krajiny – nikoli takové, jakou ji známe z horizontů a cest, ale krajiny vnitřní, živé a proměnlivé. Vrstvené tahy a rytmy barev se zde rozvíjejí jako přirozené eroze, sedimenty a světelné záblesky. Žluté a zelené tóny se vpíjejí do sebe jako světlo pronikající lesem či mlha, která odhaluje i zamlžuje zároveň.
Malířův charakteristický gestický rukopis se stává záznamem energie, která proudí skrze přírodu i člověka. Vertikální směry připomínají stromy, proudy vody či sloupce světla, zatímco hutné struktury zachycují syrovost země a její tiché napětí. V kontrastech temných shluků a světelných průlomů lze cítit hluboký duchovní rozměr – neustálý pohyb mezi skrytostí a zjevením.
Müller zde buduje prostor, který je zároveň zcela abstraktní a přesto důvěrně blízký. Jako by divák vstupoval do prastaré krajiny, kde vše pulzuje vlastní pamětí. Obraz tak otevírá cestu k meditativnímu zastavení, k návratu k pramenům přírody a k vnitřnímu naslouchání.
