Tento obraz Pavla Müllera působí jako záznam vzpomínky, která se vytrácí i znovu vynořuje z podvědomí. Autor zde využívá temnější paletu tónů hnědé, šedi a černé, které kontrastují se světelnými průlomy bílé a jemnými odlesky modré. Dynamické tahy a průsvitné vrstvy barvy vytvářejí dojem pohybu – jako by se na plátně odrážela voda nebo mlha, pohlcující tvary i čas.
Obraz vyniká schopností propojit materiální hutnost barvy s nehmotnou křehkostí atmosféry. Zatímco struktura evokuje pevný základ, barevné přechody přinášejí lyrickou lehkost. Tento kontrast vtahuje diváka do hlubin obrazu a vybízí jej k introspektivnímu čtení.
Müllerovo dílo nese charakter meditace – není pouhým vizuálním zážitkem, ale pozvánkou k vnitřní cestě. Otisky času dokážou rezonovat s individuální zkušeností diváka a přetavit ji v tiché, ale intenzivní setkání.
