V tomto obraze Pavel Müller znovu otevírá prastarý dialog mezi světlem a krajinou lidského nitra. Vertikální struktury se zvedají z temně prosyceného podkladu jako skalní stěny, které pamatují dotyk času i erozivní dech větru. Zlatavé tóny se rozlévají jako jemné světelné sedimenty na povrchu prastaré země, zatímco rudé a okrové akcenty pulsují životem — jako by pod malířským gestem probleskovala tepenná síť krajiny.
Müllerova práce zde nese charakteristický rytmus jeho tvorby: vrstvení, stírání, zahušťování i citlivé narušování struktury. Obraz působí jako průřez geologickou pamětí, ale zároveň jako záznam intuitivního pohybu, ve kterém se malíř skrze barvu propojuje s něčím hlubším než pouhou vizuální skutečností. Ticho, které z díla vyzařuje, není prázdným prostorem — je to ticho nabité energií, očekáváním a hlubokým vnitřním soustředěním.
Tento obraz je krajinou i stavem mysli. Míří k vnitřnímu horizontu, který nevidíme očima, ale cítíme ho v těle.
