Obraz Pavla Müllera přivádí diváka do abstraktního prostoru, kde se světlo a tma neustále střetávají. Syté žluté a oranžové plochy vystupují z temného pozadí, jako žhavé vrstvy hornin nebo záblesky lávy pod popraskaným povrchem. Vertikální linie připomínají stébla trávy, větve nebo geologické praskliny, které prořezávají barevnou hmotu a vedou oko vzhůru i do hloubky obrazu.
Malba pracuje s kontrastem – mezi energií a tichem, mezi hustou materiální vrstvou barvy a téměř éterickou, rozpité působící stopou štětce. Transparentní přechody barev se místy slévají, jinde se ostře lámou, takže divák má dojem, že se dívá do hloubky prostoru, který se před očima proměňuje.
Tento obraz v sobě nese výraznou vnitřní dynamiku, ale zároveň zůstává otevřený osobní interpretaci. Může evokovat krajinu v plamenech, vzpomínku na západ slunce i čistě abstraktní proud energie. V interiéru se stává silným centrem pozornosti – přináší světlo, napětí i jemnou stopu tajemství, která vybízí k opakovanému pohledu.
